Duben 2014

Kolikrát ještě?

9. dubna 2014 v 0:39 | Ivy |  Píši
Kolikrát ještě si řeknu tak od zítra, teď na to není vhodné obodbí před maturitou, vždyť vlastně nejsem tak tlustá...?
Víte snažila jsem se to pro začátek s jídlem nijak nehrotit, prostě jíst zdravě ale dosytosti a bez zbytečných excesů. Jenže to můj poškozenej mozek nedokáže. Když jsem si ke svačině dnes vzala půl balení polystyrenů a zase všechen přinesla domů, protože jsem si ve škole namlouvala, že nemám hlad tak jak jinak to nemohlo dopadnou než, že jsem tomu doma zase dala.
A proč tu sedím a píšu sem takhle pozdě? Protože jsem si dala jen dva loky normální coly a samozřejmě nemůžu usnout... štěstí, že si zítra dávám volníčko od školy (proč ne, když známky jsou uzavřený a jen bych tam seděla).
Takže dávám si předsevzetí, že počínaje dneškem sem budu denně přidávat jídelníčky (ať už ty zdařile nebo ty úplně pokažený) a každý den aspon 30min pohybu - čehokoliv (chůze se nepočítá :D).
Proč? Protože takováhle postava není jen snem, ale výsledkem dlouhé trpělivosti, odhodlanost a střídmosti!

Brokolicová polévka

6. dubna 2014 v 21:05 | Ivy |  Recepty aneb co jsem ochutnala
Ingredience na 2-3 porce:
  • 1 brokolice
  • olej (jakýkoliv, kterému dáváte přdnost)
  • voda
  • koření dle chuti
Postup:
  1. Brokolici nakrájej na malé růžičky, zbav stonku.
  2. Na oleji brokolici osmahneme.
  3. Poté zalijeme vodou tak aby všechna brokolice byla potopená.
  4. V průběhu vaření dolíváme vodu. Vaříme dokud brokolice nezměkne (cca 25min.)
  5. Všechno důkladně rozmixujeme. A okořeníme dle chuti.
Doporučení:
Při přilévání vody hleďte na to, zda máte raději krémovejší (míň vody) nebo spíš tekutší (víc vody) polévky.
Ochucení je asi nejdůležitější část celého receptu (bez koření to chutná jak brokolicová voda).

Zatímco ty jsi ležela doma v depresi, ostatní žili šťastně dál. Bez tebe.

5. dubna 2014 v 22:28 | Ivy |  Píši
Jsem opravdu břídil, že jsem se tak dlouho neozvala. Nechci se nějak planě obhajovat, že jsem neměla čas... kdybych chtěla našla bych si ho. Jenže já nechtěla. Od posledního článku se toho událo hodně. Některé věci důležité, jiné míň, na některé si ani nevzpomínám na některé vzpomín zas ráda.
Zatímco v poslendích článcích jsem bědovala nad tím, jak je maturitní rok hrozný... udělala jsem si ho ještě horší. Je vtipný, že teprve pomocí učení se definic na maturitu z psychologie poznávám sama sebe. Během října jsem nadobro skončila s volejbalem. Spolu s tím jsem skončila i s lidmi na volejbale... někteří mi byly vždycky volní, jiné jsem měla ráda a pak tu bylo i pár lidí po, kterých se mi neuvěřitelně stýská. Během těch posledních pár měsíců jsem nešla na jedinou oslavu, setkání... na které jsme byla zvaná, pak prostě pozvání přestali chodit. Všechny přátelé, které jsem měla jsem postupně odstřihla. U těch opravdových jsem to provedla takovým způsobem, že už zřejmě nikdy nedojde k obdnovení kontaktů. Můj den vypadá opravdu jednoduše a to tak, že se vzbudím, jdu do školy, přijdu ze školy a druhý den znovu. To, co dělám mezi těmito jednotlivými činnostmi nemá co dočinění s ostatními lidmi. Prostě jen já sama.
Tak jak jsem si vysnila, že na svém maturáku budu mít zdravou váhu, budu se cítit úžasně a příjemně tak jen jedna věc nevyšla a to ta s tou váhou. Maturák, který byl mým záchytným bodem jsem si užila náramně. Nejvíc asi ty části, kdy jsem byla opilá, protože jen tehdy dokážu shodit všechny masky, které nosím a zbořit zdi, které si okolo sebe stavím, ale když se na to zpětně podívám... jo maturák byl takový jaký měl být, ne dokonalý ale nezapomenutelný.
Také jsem začala nosit brýle, což je konečný výsledek táhlých zdravotních problémů. Je vtipné, že v době kdy jsem byla opravdu na dně jsem přímo dychtila pro pozornost doktorů, mě jen tak přehlíželi. Je vtipné, že až teď, když jsem na tom fyzikcky dobře (pokud nadváhu je vhodné označit za dobré - pořád mi zní v hlavě, hlavně že už nejsi tak vychrtlá, co naplat tomu, že nadváha a obezita má stejně nebezpečný zdravotní dopad na tělo jako podvýživa) jsem byla hospitalizována. V nemocnici jsem byla přes Valentýn (další hezky příhodná rána osudu - poprvé za celých osmnáct let svého života jsem měla, co dělat onoho 14.2. a to s opačným pohlavím a hle... já to raději zazdím v nemocnici) celkem pět dní, kdy jsem jim na začátku já říkala, že jsem zdravá oni mi tvrdili opak až když jsem jim začala trochu věřit označili mě za simulanta a poslali domů. Bylo divné vidět nemocniční proces poprvé z té jiné strany.
Ke konci pololetí jsem se opravdu zapotila, přestože jsem si říkala, že se budu soustředit na učení veškeré prázdniny a volno jsem proflákala. Nemůžu tmu uvěřit, že jsem to dovolila, ale šlo mi od čtyřku z psychologie (vidíte tu ironii? předmět, který jsem chtěla studovat i na vejšce a já bych z něj měla svojí nejhorší známku vůbec) no takže jsem se během jednoho dne naučila šest maturitních otázek a napsala písemku tak dobře, že mi to průměr hodilo těsně k trojce a učitelka, přestože normálně s takovým průměrem nepřilepšuje mi dala trojku. Teď ke konci školního roku (vtipný, fakt, ještě týden a oficiálně nejsem středoškolské dítě, končíme takhle brzo kvůli maturitám) mám na celém vysvědčení jednu dvojku. Nesnášim se za to, že až teprv když jde do tuhýho dokážu zabrat.
Je vážně zázračný, že když jsme naposledy psala měla jsem cca 78kg jako teď. Což mě vede k myšlence, že teď by to mohlo být lehčí. Kdyby se mi už znovu nepodařilo zhubnout 20kg jako minule, pořád na tom budu líp než předtím. Jen je otázka jestli jsme znova připravená jít do toho. Snažím si vzpomenout, co způsobilo můj zápal do hubnutí minule. Protože si nevzpomínám, že bych se prostě jednoho dne vzbudila a řekla - jdu do toho. Prostě to asi tak nějak vyplynulo z po sobě jdoucích událostí. Bohužel byla jsem zvyklá na to být v jídle perfektní nebo úplnej lůzr a neznám nic jiného mezi tím. Vážně mi někdy rozum zůstává stát jak jsem kdy mohla jíst tak málo popřípadě nejíst skoro nic.
Ale nakonci tohohle nudného článku jsme si jedním jistá chci do toho znovu jít. I když to bude hodně velkej boj - vážně, je deset večer a já bych sežrala zřejmě i koně, a včera jsem bla běhat a uběhla jse sotva půlku toho, co jsem kdysi běhala každý den, dnes jsem byla běhat tu samou trasu a musela jsem se dvakrát zastavit abych popadla dech - jdu do toho. Protože všechny důvody, proč to nejde jsou jen v mé hlavě.